Mary Eden - Lézt se naučím za každou cenu!

Spárařka, fotografka, umělkyně a hlavně pohodová ženská. To je americká lezkyně Mary Catherine Eden, která je jedna z mála žen, která na sebe dokázala upozornit v drsném světě spárového lezení a není náhodou, že jsou jedna ruka s naším dalším ambasadorem Tomem Randallem. Jsme rádi, že je Mary v našem Tendon týmu a mohli jsme s ní pro vás udělat tento rozhovor, ve kterém si povídáme například o jejich začátcích, lezení v Utahu, focení, našich lanech Tendon a čím si ji získaly.

▪ Kde sis skalní lezení poprvé vyzkoušela?

První zkušenost se skalním lezením jsem získala, když jsem se poprvé přistěhovala do Moabu v Utahu. Sjela jsem z dálnice 279 a uviděla jsem lezce na Wall Street. O lezení jako sportu jsem toho tehdy moc nevěděla, ale okamžitě mě zaujalo. Koupila jsem si knížku o lezení a nějaké základní vybavení a kdykoli se někdo ochotný namanul, šla jsem s ním lézt.

Mary k lezení dostalo sledování jiných...

▪ Kdo tě naučil základní lezecké techniky?

Byla jsem rozhodnutá, že se lézt naučím za každou cenu. Učila jsem se sama a upřímně řečeno, nebylo to zrovna bezpečné. Naštěstí jsem po první sezóně potkala Matta Pesceho, místního certifikovaného průvodce Americké asociace horských průvodců (AMGA), který se stal mým mentorem a přítelem. Matt mě seznámil s Miou Tucholke, další průvodkyní AMGA, která mě pak učila umění lezení na širočinách a na velkých vícedélkových cestách. Měla jsem ohromné štěstí, nejen proto, že mě učili rovnou dva průvodci AMGA, ale také proto, že jsou to oba úžasní sportovci a kamarádi.

▪ Chodíš i na umělou stěnu? Anebo díky skvělým lezeckým podmínkám v oblasti, kde žiješ, žádný čas uvnitř trávit nepotřebuješ? Máte tam přece jen báječné počasí i zajímavé lezecké cíle.

Na umělé stěně moc času netrávím. Spoustu let jsem prožila v Moabu v Utahu a v téhle oblasti žádná taková stěna ani není. Nedávno jsem se ale přestěhovala do Flagstaffu v Arizoně a tam jsem poprvé začala chodit na stěnu. Mám to štěstí, že se o můj trénink stará firma Lattice Training, tedy Tom Paul Randall, a ten většinu aktivit přizpůsobil tak, abych mohla trénovat buď venku nebo u sebe doma.

V Moabu a Utahu umělé stěny nenajdete a tak se leze jen na skále, kam si Mary s oblibou bere Master PRO 9.2

▪ Co bys nám řekla o lezecké komunitě v Utahu?

Lezecká komunita v Moabu v Utahu je strašně proměnlivá. Lidé se pořád stěhují do Moabu a pak zase pryč. V průběhu roku není úplně snadné vybudovat tam stabilní komunitu. A tak to chodí sezónu za sezónou. Nedávno jsem se ale přestěhovala do Flagstaffu v Arizoně a jsem úplně vedle z toho, o kolik je tamější lezecká komunita stabilnější a jak intenzivně se tomu sportu věnuje.

▪ Jak dlouho už znáš lana od firmy Tendon? A také by mě zajímalo, jak ses vlastně o značce Tendon dozvěděla…

Lana značky Tendon už pár let znám. Původně mě s nimi seznámil můj kamarád Rob Warden. Na jednom jeho laně od firmy Tendon jsme spolu celý týden lezli ve Vegas v Nevadě. Když jsem lezla v Red Rock, udělalo na mě velký dojem, jak je odolné a jak snadno se s ním zachází.

Mary v legendární cestě "Separate Reality" v Yosemitech

▪ Jaké je tvé oblíbené lano od firmy Tendon a proč?

Nejraději mám lano TENDON MASTER PRO 9.2 v červené barvě :-) . Je to mé oblíbené lano, protože je lehké i odolné zároveň. Skvěle se s ním zachází a tu jeho červenou barvu prostě MILUJU. Vždycky když s ním lezu, říkám mu „můj malý červený sporťáček“.

▪ Zajímají tě prvovýstupy, tedy zakládání nových cest?

Příležitostně nějaký ten prvovýstup zkouším a pomalu pracuji na skále jménem East Berlin v Moabu v Utahu. Teď jsou ale mou hlavní prioritou obtížné cesty ve White Rim v národním parku Canyonlands, ve Vedauwoo ve Wyomingu, a v Indian Creek v Utahu. Prvovýstupům se budu více věnovat až splním své ostatní cíle.

Když ignorujete rezavé nýty. Mary na tuto cestu použila lano Master 9.7 TeFIX

▪ Které výstupy pro tebe mají největší cenu? Výstupy můžeš brát jako cenné buď z hlediska systému obtížnosti, nebo pro tebe mohou být cenné z jiných důvodů, třeba co se týče potřebných duševních schopností, techniky, mohou to být tvé dlouhodobé projekty apod.

Popravdě řečeno moc nechápu, proč pro mě některé výstupy znamenají více než jiné. Flash legendární offwidth cesty Lucille12+ třeba osobně nepovažuji za příliš důležitý. Nezdál se mi nijak zvlášť fyzicky ani psychicky náročný. Zatímco když jsem poslala boulder CrackHouse 5.13, který jako první vylezl Dean Potter a po něm pak moabská legenda Steph Davisová, považovala jsem to za ohromný úspěch. Ke zdolání boulderu CrackHouse je potřeba spousta techniky, síly, vytrvalosti a zvládání bolesti, zatímco ta druhá cesta, i když je z hlediska techniky hodnocená jako obtížná, toho po mně zdaleka tolik nevyžadovala. Řekla bych, že když je pro zdolání cesty potřeba odhodlání a něco se při jejím lezení naučím, cením si jí potom více než jiných cest s podobnou obtížností.

▪ Často vídám, že lezci ve Spojených státech při lezení širočin používají zvláštní techniku – nohy lezou první, před zbytkem těla. V České republice jsem se s touhle technikou nikdy nesetkal. V jakých situacích jí dáváš přednost? Jaké má výhody?

Technika lezení nohama napřed je užitečná, pokud cesta vede kolmo a spára je širší než pěst. Když nelezeš nohama napřed, je pak lezení širokých spár v převisu mnohem těžší. Lezení nohama napřed je tak vlastně snazší a umožňuje ti získat větší stabilitu za méně práce (chodidla máš větší než ruce a můžeš se za ně zavěsit). Téhle technice dávám přednost, pokud mi lezení boulderu nebo cesty usnadní.

Lezecká komunita v Moabu v Utahu je strašně proměnlivá. Lidé se pořád stěhují do Moabu a pak zase pryč

▪ Kolik tak celkem váží tvoje výzbroj na dlouhé cesty se širočinami?

To záleží! Může být úplně lehoučká, jen pár friendů, a nebo to také může být obří šestikilové monstrum. Ta váha se docela nastřádá, protože já sama v průměru vážím jen něco okolo 45 kilo. Čistě pro představu, když Danny Parker poslal cestu Century Crack, vážilo jeho vybavení 6 kilo! To je více než 10 % mé tělesné hmotnosti! Myslím, že největší výstroj, kterou jsem si kdy na offwidth cestu vzala, obsahovala jeden frend velikosti 4, tři frendy velikosti 5, pět frendů velikosti 6 a jeden frend velikosti 7.



▪Myslím, že by se ti moc líbily spáry v Chamonix nebo v údolí Val Di Mello. Navštívila už si někdy nějaké lezecké oblasti v Evropě? Kde se ti nejvíc líbilo?

Měla jsem to potěšení zalézt si v Sheffieldu v Anglii, v San Vito Lo Capa v Itálii, v La Pedriza, Barceloně a Costa Blanca ve Španělsku a na Mallorce. Nejvíce se mi líbily La Pedriza a Mallorka ve Španělsku. Baví mě sportovní lezení na pláži a moc se mi líbily žulové spáry a plotny v La Pedriza.


▪Kromě senzačních lan máme v České republice také spoustu oblastí, kde se dá lézt ve spárách. Máme tu dokonce i pískovec jako v Zionu, akorát ten náš je mnohem měkčí. Nesmí se tu používat frendy a vklíněnce. Jen uzly a smyčky. Už jsi někdy o českém pískovci slyšela?

O českém pískovci i o praxi používání uzlů a smyček už jsem něco zaslechla. Jednou bych se tam moc ráda podívala a tenhle styl lezení si vyzkoušela!

▪Jaká je tvoje oblíbená lezecká oblast ve Spojených státech? A proč?

Těžko se mi vybírá jen jedna oblast. Já lezení prostě úplně MILUJU. V tuhle chvíli jsou ale mé oblíbené lezecké oblasti Indian Creek v Utahu, The Superstitions Mountains v Arizoně, a národní park Black Canyon of the Gunnison.

▪A jak se stavíš k lezení v zimě a k alpinismu? Zajímá tě tenhle druh lezení?

Myšlenka rekreačního ledolezení se mi docela zamlouvá. Alpinismus mě zase až tak moc neláká, ale po ledu si příležitostně docela ráda zalezu. Mám i několik alpinistických cílů, které bych za život ráda pokořila, ale v tuhle chvíli to není to hlavní, na co bych se soustředila.

▪Když už je řeč o lezení ve spárách, hodně lezců vzpomíná Toma Randalla a Petea Whittakera, kteří jsou známí také pod přezdívkou Wide Boyz. Jak ses s nimi seznámila?

Toma Randalla a Petea Whittakera jsem potkala v Moabu v Utahu, protože tam někde potřebovali přespat, a tak nás spolu naši společní přátelé seznámili. Wide Boyz pak několik let prakticky žili u mě doma, vždycky několik měsíců v kuse. Byla to nádhera! Jsou to strašně milí hosté a báječní kamarádi.

I Mary někdy ráda vymění spáru za cyht a friend za nýt :-)

▪To je skvělé, že jste s Tomem v našem Tendon teamu! Dovedu si představit s tebou a s Tomem nějaký hezký projekt pod značkou Tendon ...

Už se nemůžu dočkat, až se bude Tom moci zase vrátit do Spojených států. Naplánovali jsme si s Wide Boyz takové soustředění, jen co se zase otevřou hranice. Taky už se nemůžu dočkat, až si s nimi zase zalezu.

▪Firma Tendon podporuje tvůj projekt Rock Climbing Clinic, kterého se účastní i Tom a Pete. O co v tomto projektu jde?

Projekt Crack Climbing Clinic jsme z důvodu omezení cestování kvůli nemoci COVID-19 museli odložit. Doufáme ale, že se nám jej podaří uskutečnit na jaře 2022.

▪Kromě toho, že jsi úžasná lezkyně, vidím, že jsi i skvělá fotografka. Jaká byla tvoje první opravdu dobrá fotka?

Neřekla bych, že mám nějakou první opravdu dobrou fotku. Spíš bych řekla, že jsem jako fotografka měla první opravdu dobrou sezónu. Myslím, že to začalo v roce 2017, kdy jsem se dala dohromady s Mercadi Carlsonovou a šly jsme spolu fotit cesty v oblasti Indian Creek do knihy Creek Freak od Karla Kellyho. Ty fotky Karl sice nakonec nepoužil, ale pro mě to byla sezóna plná kreativity a růstu.

Každý spárař ví, že do některých cest to s helmou prostě nejde...

▪Začala jsi fotit kvůli lezení? Jaký fotoaparát používáš?

Uměním jsem se zabývala odjakživa. V pubertě jsem začala malovat, a nakonec jsem si k tomu přibrala i fotografování. Malování se sice pořád věnuji, ale líbí se mi ta dynamičnost sportovních fotografií. V tuhle chvíli fotím a natáčím s fotoaparátem SONY A7IIIR a kamerou GoPro Hero 9.

▪Stejně jsi docela kreativní člověk. Jsi tedy i malířka. Jak často něco maluješ nebo kreslíš? A co?

Do malování se většinou pouštím, když je venku příliš špatné počasí na lezení! Malování mi trvá mnohem déle a není tak dynamické jako focení. Když fotím, mám dojem, že se na tom společně podílím já i ten lezec, zatímco malování je mnohem osobnější. Na focení mám ráda tu radost lezce z toho, že ho někdo fotí, a také možnost zachytit krásu cesty a pohybu. Malování je pro mě něčím osobním, při čem se víc ponořím do vlastního nitra.

▪Četl jsem, že když jsi lezla s Mercadi Carlsonovou, tahala sis s sebou na stěny plný pytel fotografického vybavení. Je to pravda?

Pokaždé si s sebou na skálu beru svůj fotoaparát Sony a kameru GoPro 9. Obvykle s sebou mívám pytel, kde spodní půlku tvoří statické lano (aby bylo v bezpečí) a cokoli, co bych mohla potřebovat na focení.

Mary: "Technika lezení nohama napřed je užitečná, pokud cesta vede kolmo a spára je širší než pěst".

▪S Mercadi jsi lezla hodně často. Jak na tu dobu vzpomínáš? Tvoje obtížné výstupy a fotografie tě proslavily po celém lezeckém světě.

Lezení s Mercadi bylo úžasné! Je to jeden z nejzábavnějších lidí, se kterými jsem kdy měla to potěšení lézt, a už se strašně těším na další dobrodružství, která mě s ní v budoucnu čekají.

▪Jak jste se s Mercadi potkaly?

S Mercadi jsem se seznámila v outdoorovém obchodě Gearheads v Moabu v Utahu. Pracovala tam jako prodavačka a já jsem si tam chtěla koupit nějaké expresky, ale nedosáhla jsem na ně, protože jsem strašně malá. Tak mi je podala a tím to celé začalo.


▪Dovedu si představit, že už tě to po nějaké době docela unavovalo. Četl jsem tvůj komentář: „V jednu chvíli jsme se cítily tak trochu pod tlakem, abychom se pouštěly do obtížnějších výstupů, než na jaké jsme v tu dobu byly připravené,“ dodala Edenová. „A najednou se z toho stává takový obří strašák.“ 

Na začátku se člověk snadno nechá utlouct kakofonií různých hlasů. Já i Mercadi jsme byly hodně plaché a stresovalo nás, že od nás lidé najednou něco čekají, když předtím nikomu na tom, jaké obtížnosti lezeme, vůbec nezáleželo. Naštěstí je to tak, že já sama za sebe prostě chci lézt určité cesty a obtížnosti, a tak jsem se toho „strašáka“ neučila ignorovat.

Mary momentálně patří k ústředním postavám spárového lezení v USA

▪Dvě hezké holky, těžké cesty, úžasné lezecké fotky. Docela jste se proslavily. Sláva s sebou ale nenese jen samá pozitiva. Konkrétně mám teď na mysli to, že lezecká komunita je plná mužů. Je pravda, že ses setkala se šikanou na sociálních sítích? Jak jsi se s tím vyrovnávala?

Se šikanou na sociálních sítích jsem se sice setkala, ale oproti šikaně, které se mi dostalo od některých lidí, co také lezou širočiny, to vlastně nic nebylo. Zpočátku mi to dávalo docela zabrat a potýkala jsem se s depresemi. Nakonec jsem se s tím ale naučila nějak vypořádat a teď se proti takovému chování snažím vystupovat, aby si další ženy nemusely procházet tím samým, čím jsme si prošly Mercadi a já.

▪Myslím, že jsi ke spárovému lezení inspirovala spoustu žen. Je to znát?

Pokud jsem ženy inspirovala k tomu, aby se učily lézt spárami, tak mě to opravdu těší. Doufám, že to inspiruje i další ženy, aby šly za svým cílem a zkoušely nové věci.

Mary s naším Master 9.7 TeFIX, který má kompaktně spojené jádro s opletem pro delší životnost a nulový posun opletu vůči jádru

▪Jaké jsou tvé lezecké plány do budoucna?

Doufám, že letos v létě vylezu skálu Hulk v pohoří Sierra Nevada, pár širočin ve Vedauwoo ve Wyomingu a také doufám, že se mi podaří redpoint tradiční cesty Necronomicon 5.14a ve White Rim. Držte mi palce!

Text: Jan Haráč

Foto: Archiv Mary Catherine Eden