King Cobra – Volné bigwallové lezení na Aljašce

Přijeli jsme na Aljašku kvůli  vrcholu Kichatna Spires (2 342 m), zlákáni snem o stěnách velikosti El Capitana usazených na vzdálených ledovcích. Žít na stěně se zásobami na týden, lézt onsight ve spárách na příkré stěně a pod půlnočním sluncem.

Alastair jumaruje k vrcholu po fixních lanech

Ale pověst Kichatny s bezútěšným počasím byla pravdivá. Po čtyřech dnech v Talkeetně a čekání na prchavé okno s dobrým počasím, se naše trpělivost vyčerpala a vytvořili jsme si nový plán.

Už o hodinu později s námi letěl Paul Roderick z letecké taxislužby v Talkeetně směr údolí Ruth Gorge. Naše oči se rozzářily, když okna našeho malého letadélka Otter vyplnily žulové stěny. Objevila se Mount Barrill a proslulý Cobra Pillar. Téměř 1000 metrů příkré žuly pokryté sněhem s ohromným potenciálem pro novou cestu.

Dorazili jsme v poledne a počasí bylo dokonalé, takže jsme se hned dali do práce. Jako dva dvoučlenné týmy jsme se střídali po dvanácti hodinách, abychom nepřetržitě posouvali naše lana nahoru s využitím věčného denního světla ve vrcholném aljašském létě.          

Nejdříve nabalili sáně Dan Joll a Kim Ladiges a vyrazili hledat novou cestu ve stěně, vpravo od Cobra Pillar. Mezitím jsme já a John Price zřídili ledovcový základní tábor.

S Johnovým teleobjektivem jsme pozorovali Dana a Kima, jak dělají první délky. V době, kdy se naše cesty při střídání zkřížily na ledovci, kolem třetí ráno, visel již pytel se zásobami úctyhodných 120 metrů ve stěně.

John a já jsme jumarovali s materiálem, přičemž jsme se pěkně zahřáli na následující nádhernou spáru.    

Po rozbřesku zahřálo sluneční teplo sněhové záplaty na vrcholu a posílalo nám blátivé laviny padající kaskádovitě po stěně nepříjemně blízko naší cesty. Pokračovali jsme s v obavách, ale nakonec jsem byl zastaven špatným špatným terénem, který neměl s kvalitní žulou nic společného.

Při další směně se Kimovi podařilo projít tímto kritickým místem s obtížemi M7. Ale tato úděsná pasáž ho pěkně vyšťavila.

Dan a Kim nastupují pod stěnz Mt Barrill

A tak to Kim zabalil a pomocí lanového kyvadla se zhoupl k novému systému spár daleko nalevo. Za dvanáct hodin dvě délky a pořádně vydřené

Ale nyní jsme se zaměřili na hledání místa pro zřízení našeho prvního "portaledge tábora", takže následujícího dne jsme John a já pracně tahali zásoby na 7 dnů na štandovací polici.

A mezitím dole v základním táboře Dan a Kim s hrůzou sledovali, jak se z vršku uvolnil sesuv a zamířil přímo k Johnovi a mně.

Vzhlédl jsem, abych uviděl řeku mokrého sněhu valící se přes skalní převis, o kterém jsme doufali, že nás ochrání. Přitiskl jsem se tělem těsně ke skále. Sněhová kaše se valila přes nás, promokli jsme až na kůži. Lavina s úlevou ustála, naštěstí byla bez kusů skály nebo ledu. Unikli jsme o vlásek. 

V mé náprsní kapse zapraskalo rádio. Byl to Dan:

“Kluci, slyšíte mě?”

"Jo... Jsme oba v pořádku."

“Fajn… Myslím, že ten nekvalitní podklad zvládneme. Horší je, že jste přímo v palebné čáře, neriskujte.”

Sebral jsem další sníh z kapuce své bundy.

"Říkáš mi... ať odtud vypadneme?”

Toho dne to zabralo deset hodin tahání a pět hodin sestupování, když jsme se navigovali po bludišti příkrého slaňování a traverzování s 80kilovými pytli visícími z našich úvazků.

Po čtyřech dnech úsilí to vypadalo zase na neúspěch, navíc jsme potřebovali odpočinek. Věčné denní světlo způsobilo v našich tělesných hodinách zmatek.

Bylo zřejmé, že jediným kouskem hory, který byl relativně bezpečný, byl centrální pilíř , o které jsme si mysleli, že v něm vede klasická cesta "Cobra Pillar".

Při našem kvapném odjezdu z Talkeetny jsme měli jen jednu neostrou fotku stěny ukazující linii cesty, žádná jména, žádné topo, zbytek ponechaný ke spekulaci…

Kim si užívá krásnou spáru "na pěst" 

Odhodláni lézt raději kvalitní panenský terén než drápat se vzhůru po stávající cestě pomalým technickým bigwallovým stylem jsme znovu začali vyhledávat možnosti průstupu a doufali v nalezení spojení k megaspárám vedoucím k pilíři. John začal lézt po naší navrhované lince a objevil dobrou skálu se zábavným lezením 5.10, což nás utvrdilo v tom, že jsme začali na "Cobra Pillar".    

Takže z velké jeskyně dole jsme odbočili doprava. Kim zahlédl možnost traverzu pro přístup k novému systému spár. Pracně a hlavně ručně navrtal borhák a byl schopen prostoupit dál stěnou.

Při dosažení široké spáry a pohlédnutí nahoru nemohl uvěřit tomu, co objevil. Délka za délkou spojitého soustavy spár a širočin. 

Pět a šest palců široká skála stoupala přímo nahoru. Kim byl v nebi. Prolezl spoustu délek s úžasnými lezením, stejně dobrých jako u nás v Tasmánii. Bylo to lezení té nejvyšší kvality, se kterým se kdokoliv z nás kdy v horách setkal.

K radosti přispělo i to, že jsme objevili sérii říms pro zřízení tábora. Následujícího dne jsme pracovali společně jako čtveřice, abychom vyzvedli těžká břemena a vytvořili náš hlavní portaledgový tábor - 350 metrů ve stěně. Nyní jsme byli připraveni na vrchní část pilíře.

Ale nevolnost, která ten večer trápila Johna, náhle zesílila a vyžádala si pozdně noční evakuační misi. Naštěstí našich pět lan svázaných dohromady dosáhlo právě tak na ledovec a John mohl následujícího dne odletět do města.      

S Kimem a Danem vyčerpanými celonočním zachraňováním Johna jsem převzal vedení pro následující den. A tak následovala výše popsaná „délka s borhákem“, která se ukázala být jednou z nejintenzivnějších vzpomínek ze stěny, které se mi vryly do paměti.

Získal jsem novou zkušenost, jaké to je objevit úžasné lezení v jeho surovém, přirozeném stavu.

S pomocí moudrosti mých přátel jsem byl schopen odkrýt neuvěřitelné spáry na šířku ruky, na šířku prstu a zbavovat je jejich nebezpečných bloků a volného kamení, s kladivem a drátěným kartáčem po ruce.

Kim Ladiges pádluje nádhernou spárou " na žábu" nad údolím Ruth Gorge

Myšlenka, že tohle by se mohlo stát skutečnou klasikou, nás poháněla v našem lezení. Poté, co jsme lezli v mnoha populárních žulových lezeckých zónách, jsme si vážně mysleli, že tato cesta zahrnuje jedno z nejlepších alpských skalních lezení na světě. Kde jinde najdete 15 celistvých délek spárového lezení 5.10-5.11 naskládaných jedna na druhou, v horách, kde každá jedna z nich by se mohla stát klasikou skalního lezení?

Lana vysoko fixovaná, konečně nadešel čas pokusit se o vrchol. Nahoře jsme se znovu napojili na cestu Cobra Pillar s jejím senzačním klenutým vrchním pilířem. Přepnuli jsme se na alpský režim a začali lézt simultánně po mírnějším terénu.

Nebo tak jsme si to aspoň mysleli. Kim nás vedl přes stále více mokré spáry nasáklé táním z vrcholu. Naše nejhorší obavy se potvrdily: přišli jsme na začátku sezóny, příliš brzy na to, abychom bezpečně dosáhli vrcholu.

Týmová fotka v Talkeetně

Když se blížíme k poslední technické délce, špatná kvalita sněhu ležícího nad námi se ukázala zjevnou. Hrozilo, že se uvolní v každém okamžiku.

Rozhodnutí sestoupit bylo bolestné, ale prosté. Mezi námi a vrcholem bylo jen dvě stě metrů mírného, ale přesto nebezpečného terénu. Jako horolezci všichni silně toužíme po tom, abychom mohli stát na vrcholu, ale také se rychle vracíme zpět, když podmínky diktují něco jiného.

Dorazili jsme zpátky do portaledgového tábora kolem páté hodiny ráno, abychom našli naše jídlo zpustošené havrany. Úplně stejné to bylo v táboře dole.

Naštěstí náš vlastní havran z Denali už přilétal, připravený vytrhnout nás z naší ledovcové bídy zpět do světa živých.

Pohledy zpět do údolí Ruth Gorge

Text: Alastair McDowell

Photo credit: John Price, Daniel Joll/NZA