Cesta vede nahoru: čtyři dny v jižní stěně Taulliraju s Adamem Kaniakem

Několik měsíců po loňské úspěšné expedici do Pákistánu, když emoce opadly a vrátila se chuť zažít další velké horské dobrodružství, jsme s Wadimem Jablonskim začali plánovat letošní rok. Dívali jsme se opačným směrem a dál na jih – konkrétně do peruánských And a Cordillery Blancy.

Oba jsme se shodli, že letos nemáme chuť vracet se do vysokých hor Asie. Takové expedice jsou nesmírně náročné, obvykle se točí kolem jediného cíle s velmi nejistým výsledkem a v neposlední řadě jsou výrazně dražší než lezecké výjezdy jinam do světa. Zdálo se, že Cordillera Blanca splňuje všechno, co jsme od letošní expedice chtěli.

Místo základního tábora máte komfort civilizovaného života v Huarazu, výchozím bodě pro všechny, kdo do hor tohoto regionu přijíždějí, ať už lézt, nebo trekovat. Peru má zároveň ve srovnání s Karákóramem nebo Himálajemi velmi dobrou infrastrukturu. Namísto dlouhých treků s karavanou nosičů se na spoustu míst dostanete místními autobusy nebo dokonce taxíkem, a to i do značných nadmořských výšek.

V Andách v podstatě absolvujete sérii miniexpedic a je hrozně příjemné se mezi nimi vracet do města a žít víceméně tak, jako se žije v Chamonix nebo El Chaltén. Po prvním aklimatizačním týdnu a první neúspěšné miniexpedici na 5 721 metrů vysoký Cayesh jsme se začali soustředit na hlavní cíl naší cesty.

O majestátním, 5 830 metrů vysokém Taulliraju jsem věděl už delší dobu, ale nikdy jsem se jím do detailu nezabýval. Teprve když jsme s Wadimem začali řešit, co vlastně chceme lézt, oba nás tahle žulová pyramida protkaná nitkami ledu naprosto uchvátila.

Taulliraju je prý jednou z technicky nejnáročnějších hor v celých Andách. Víc jsme slyšet nepotřebovali. Přesně tohle lidi jako my motivuje. A když se obtížnost spojí s takovou estetikou, jakou Taulliraju bezpochyby má, přestává to pro mě být sport a stává se z toho něco víc.

Rozhodli jsme se nezkoušet novou cestu, ale vylézt Italskou cestu, která vede po mohutném pilíři v levé části jižní stěny. Ve stěně jsou i těžší cesty, ale usoudili jsme, že tahle linie nás láká nejvíc a mohla by ideálně odpovídat našim schopnostem.

Cesta pod Taulliraju obnášela zhruba šestihodinový přesun místními autobusy z Huarazu do vesnice Vaquería na opačné straně masivu. Ve Vaquerii jsme se setkali s naším mezkařem Emilianem a jeho oslem Francescem, které jsme si domluvili na pomoc s dopravou vybavení.

Po zkušenosti z Cayeshe jsme byli moc rádi, že máme osla. Znamenalo to, že jsme mohli vzít o něco víc jídla a plynu, aniž bychom se úplně zničili. Šestadvacet kilometrů přístupu jsme si rozdělili do dvou pohodových dnů a tábor jsme postavili zhruba ve 4 400 metrech u nádherného jezera Morococha.

Odtud to bylo už jen tři až čtyři hodiny pod stěnu. Následující dva dny jsme v táboře ladili strategii výstupu, třídili vybavení a sušili úplně promáčené oblečení. Hned po příchodu totiž celou noc pršelo. Náš jednoplášťový stan to prostě nezvládl.

V den výstupu opouštíme tábor krátko před třetí ráno. Po přechodu místy nepříjemného ledovce se dostáváme pod nástup naší cesty přesně s prvním světlem. První část Italské cesty vede obrovským, zhruba čtyřsetmetrovým koutem, kde když máte štěstí, najdete pramínek ledu, který je vstupenkou do stěny.

Po prostudování stěny jsme věřili, že v této části by mělo být ledu dost na to, aby vůbec mělo smysl cestu zkoušet.

Hned první metry nám vykouzlily obrovský úsměv na tváři. Narazili jsme na fenomenální strmý firn a tenký led. Led byl tak akorát dost silný na to, aby se dal lézt a občas do něj i něco zajistit. Prvních zhruba deset délek bylo naprosto parádních. Kvalitou i obtížností v mnohém podobných legendárním cestám jako Beyond the Good and Evil.

Jenže jak už to na velkých alpských stěnách bývá, takové podmínky vydrží od nástupu až na vrchol jen málokdy. Čím výš jsme lezli, tím víc led a firn mizely a místy je nahradil velmi nepříjemný sníh a zasněžená skála.

Odpoledne jsme nechali velký kout za sebou a čekala nás další část cesty, převážně sněhový pilíř pokrytý sněhovými hřiby.

Sněhové útvary, které vznikají v horách Jižní Ameriky, jsou unikátní a jejich obtížnost se dá jen stěží vyčíslit nebo popsat nějakým číslem, protože skutečná výzva je hlavně psychická. Vytáhli jsme z batohů lopatu a tři sněhové kotvy. Tušili jsme předem, že je můžeme potřebovat, ale jak se ukázalo, byly naprosto nepostradatelné.

Je těžké popsat, kolik mentálního úsilí lezení v takovém terénu vyžaduje. A v tu chvíli jsme ještě netušili, že takový charakter bude mít celé následující tři dny, až na samotný vrchol.

Náš první den se nakonec hodně protáhl, protože až do desíti večer jsme v bludišti sněhových žlabů a hřibů nebyli schopni najít vhodné místo na bivak. Pozdě večer se štěstí konečně obrátilo. Vyhrabali jsme si celkem slušnou plošinu v jednom z hřibů a podařilo se nám postavit stan na asi nejšílenějším místě, na jakém jsem kdy měl možnost bivakovat.

Další ráno jsme nikam nespěchali a vzbudili se s prvním světlem. Na vrchol stěny zbývalo přibližně 450 metrů lezení. I když terén vypadal snadněji, jeho charakter naprosto vylučoval současné lezení, takže jsme museli všechno lézt po délkách.

Měli jsme štěstí, že i v úsecích, kde se jistilo extrémně těžko, se nám občas podařilo zavrtat ledový šroub nebo najít něco do skály, takže naše štandy byly většinou dobré.

Druhý den jsme si ale začali uvědomovat, že i kdybychom chtěli ustoupit, terén pod námi už se slanit nedal. S tím poznáním přišel zvláštní klid. Mysl pochopí, že existuje jediná možnost a ta vede vzhůru.

Kolem páté odpoledne jsme dosáhli vrcholu stěny. Posledních zhruba osm metrů na hřeben jsem musel vylézt technicky po sněhových kotvách přes převislý sníh, protože cepíny byly úplně k ničemu.

Z hřebene jsme sestoupili pár metrů na opačnou, severní stranu a podařilo se nám vyhrabat dobrou plošinu na bivak. Stan jsme měli postavený ještě za světla.

Předchozí tři výstupy touto cestou skončily třetí den s bivakem někde při sestupu. Třetího dne jsme se tedy probudili plní energie. Vždyť nás čekal už jen sněhový hřeben a vrchol byl prakticky na dosah ruky.

Nemohli jsme se mýlit víc.

Několikrát jsem slyšel a četl, že v těchhle horách jsou hřebeny často tou nejtěžší částí celého výstupu. Vylezete stěnu a naivně si myslíte, že máte hotovo. Vždyť tak to na většině hor funguje.

No, v našem případě ne.

Náš hřeben byl bez debat klíčovým místem celé cesty. Nešlo o technicky těžké lezení, ale s Wadimem jsme museli použít snad všechny triky, které jsme se doteď naučili. I když jsme museli sáhnout hluboko do mentálních rezerv, celý den jsme nějak pořád věřili, že na konci třetího dne bychom mohli stát na vrcholu.

Tahle naděje zmizela až během posledních dvou délek toho dne. Wadim i já jsme na každé z nich strávili v čele minimálně hodinu a přibylo nám po nich nemálo šedin. Došlo nám, že třetímu bivaku se nevyhneme.

Zázrakem se nám podařilo najít vhodné místo pod ledovým převisem. S pomocí lopaty jsme z něj udělali pěknou a pohodlnou plošinu.

Na bivaky jsme měli neuvěřitelné štěstí. Všechny tři byly pořádné, vleže a s plně postaveným stanem. V každém z nich jsme se dokázali zresetovat a nabrat dost sil na další den. Ani nechci pomyslet, jak bychom dopadli, kdybychom museli někde přesedět noc vsedě.

Čtvrtý den nás od vrcholu dělily už jen asi tři délky. Překvapivě šly poměrně hladce a kolem deváté ráno jsme jeden po druhém opatrně vylezli na špičatý vrcholový hřib.

Byl to dost emotivní moment. Možná jsme i uronili slzu, ale upřímně si to už přesně nepamatuju. 😀

Než jsme ale mohli naplno docenit, co jsme dokázali, museli jsme se nejdřív dostat dolů. Od pevné země nás dělilo devět set metrů strmého technického terénu.

Celý sestup jsem vedl já a spočíval hlavně ve slaňování, chodeckého terénu bylo minimum. Naštěstí se mi v mlze podařilo najít správnou sestupovou linii a po zhruba devíti hodinách jsme konečně stáli na ledovci pod stěnou.

Vyšlo nám to skoro dokonale. Na sedáku mi nezbyla jediná skoba, jediný vklíněnec. Kdyby byla hora o padesát metrů vyšší, museli bychom tam nechat i nějaké friendy. Tomu jsme se naštěstí vyhnuli.

Pro Wadima i pro mě je Taulliraju jedním z největších a nejintenzivnějších horských dobrodružství a rozhodně takovým, na které tak rychle nezapomeneme.