Vícedélka Boreal aneb trochu jinak strávený den na Islandu

Vestrahorn - ledovec, černá písečná pláž, hory, oceán a vikingská vesnice v jednom výhledu.

Stokkneský poloostrov se nachází na jihovýchodě Islandu 20 min jízdy od města Höfn, který je známý především nádhernými výhledy na černou písčitou pláž, ze které se tyčí ostré horské štíty do výšky 847 metrů nad mořem. Jedním z nich je i náš dnešní cíl – Vestrahorn.

Celou oblast tvoří převážně vulkanické horniny, především čedič. Ten se postupně rozpadá a jeho drobné částečky vytvářejí černý písek, který najdete na Islandu téměř všude. Pláž je v této oblasti několik set metrů velmi mělká, takže se po ní dá chodit, a dokonce po ní v některých místech můžete projet autem. Za hezkého počasí (což na Islandu rozhodně není často…) se v mělké vodě krásně odrážejí okolní hory, a právě proto patří tento poloostrov mezi nejfotogeničtější místa na Islandu.

Navíc se tu nachází replika vikingské vesnice s vikingskou lodí zakotvenou na pobřeží. Vesnice byla původně postavena jako filmový set pro plánovaný islandský film, který se nakonec nikdy nenatočil. Místo se ale postupně stalo významnou turistickou atrakcí. Vesnici se přece jen dostalo své slávy a o několik let později se zde natáčel seriál Zaklínač: Pokrevní pouto.

Najdete tu také autokemp, kde se můžete ubytovat v pokoji či přespat v autě nebo stanu. Dalším lákadlem je kavárna, kde mají mimochodem super dortíky. A také je tu několik turistických tras, ať už si chcete dopřát pohodovou procházku po pláži nebo se vydat na náročnější túru kolem celé hory, pro každého se tu něco najde. A protože tohle všechno najdete na jednom místě, Stokknes poloostrov má téměř každý turista, který zavítá na Island ve svém itineráři. Náš účel návštěvy je ale tentokrát trochu jiný…

Trocha místní geologie a historie na začátek

Stokkneský poloostrov se nachází na jihovýchodě Islandu 20 min jízdy od města Höfn, který je známý především nádhernými výhledy na černou písčitou pláž, ze které se tyčí ostré horské štíty do výšky 847 metrů nad mořem. Jedním z nich je i náš dnešní cíl – Vestrahorn.

Celou oblast tvoří převážně vulkanické horniny, především čedič. Ten se postupně rozpadá a jeho drobné částečky vytvářejí černý písek, který najdete na Islandu téměř všude. Pláž je v této oblasti několik set metrů velmi mělká, takže se po ní dá chodit, a dokonce po ní v některých místech můžete projet autem. Za hezkého počasí (což na Islandu rozhodně není často…) se v mělké vodě krásně odrážejí okolní hory, a právě proto patří tento poloostrov mezi nejfotogeničtější místa na Islandu.

Navíc se tu nachází replika vikingské vesnice s vikingskou lodí zakotvenou na pobřeží. Vesnice byla původně postavena jako filmový set pro plánovaný islandský film, který se nakonec nikdy nenatočil. Místo se ale postupně stalo významnou turistickou atrakcí. Vesnici se přece jen dostalo své slávy a o několik let později se zde natáčel seriál Zaklínač: Pokrevní pouto.

Najdete tu také autokemp, kde se můžete ubytovat v pokoji či přespat v autě nebo stanu. Dalším lákadlem je kavárna, kde mají mimochodem super dortíky. A také je tu několik turistických tras, ať už si chcete dopřát pohodovou procházku po pláži nebo se vydat na náročnější túru kolem celé hory, pro každého se tu něco najde. A protože tohle všechno najdete na jednom místě, Stokknes poloostrov má téměř každý turista, který zavítá na Island ve svém itineráři. Náš účel návštěvy je ale tentokrát trochu jiný…

Boreal na Vestrahornu

Boreal je asi nejznámější vícedélka na Islandu. Jedenáct délek a přibližně 480 metrů lezení vás dostane až na vrchol Vestrahornu, odkud jsou neskutečné výhledy na oceán, ledovce a okolní krajinu.

Na první pohled jednoduchá sportovní cesta hodnocená 5b ale dokáže být občas pěkně zákeřná. Především kvůli exponovaným traverzům ve slabu, kde moc chytů ani stupů nenajdete. V jednodušších sekcích jsou navíc borháky poměrně daleko od sebe, což občas udělá z lezení spíš navigační úlohu. Další borhák totiž často vůbec nevidíte, takže není těžké trochu zabloudit nebo rovnou minout štand.

Vylezení Borealu si rozhodně nepřidáte do seznamu nejtěžších cest, které jste kdy vylezli, ale jako den strávený na skále s naprosto úžasnými výhledy je to parádní výlet.

Jdeme na to

Vyjíždíme už den předem, abychom mohli ráno vyrazit co nejdřív. Večer kempujeme v autě a na dobrou noc nám nad hlavami tančí naše letošní první polární záře. A jaká! Místo spaní raději hodinu koukáme z otevřených dveří auta a pozorujeme, jak se záře vlní po obloze.

Po dlouhém létě (jestli se tomu tak vůbec na Islandu dá říkat), kdy slunko pořádně ani nezapadá nebo naopak vychází hodně brzy ráno, dostáváme ještě další příjemné vyšperkování našeho výletu – krásný východ slunce, který pozorujeme při vaření snídaně.

V osm ráno nasazujeme pohorky, házíme batohy na záda a vyrážíme vzhůru suťoviskem. Hodinu se potíme a nadáváme, protože každý druhý kámen, na který šlápneme, nám ujede pod nohama. V hlavě si říkáme, proč to proboha zase děláme, vždyť už jsme tu jednou před dvěma roky byli.

Konečně se doškrábeme pod nástup na skálu. Pohorky měníme za lezky a navazujeme se na naše lana Tendon Alpine 7.9. Na takhle dlouhou vícedélku jsme za tyto lana byli velmi rádi – jsou lehká, dobře se s nimi manipuluje a při téměř 500 metrech lezení je každý gram v batohu i na úvazku znát.

První dvě délky jsou jednoduché a super na rozlezení. Abychom ušetřili čas, spojujeme je dohromady. To nám dává celých 70 metrů, jenže s naší šedesátkou nám to samozřejmě až na štand nedosáhne. Posledních deset metrů proto lezeme oba naráz. Rychle stavím štand a dojišťuju Kristiána na zbytek cesty. Ve třetí a čtvrté délce už začíná pořádná zábava na plotnách. Obě jsou za 5b a každá má kolem 50 metrů. Na začátku třetí délky přelézám nepříjemný traverz doprava, kde jsou naštěstí ještě dobré chyty před začátkem slabu. Na konci čtvrté délky trochu bloudím a nemůžu najít štand.Pátá délka je spíš choďák s krátkým dvoumetrovým lezeckým úsekem, takže nechávám jít Kristiána prvního a pak za ním lezu bosá. Pamatuju si totiž, že na konci téhle délky je super police, která je ideální na pauzičku.

Dáváme proteinačku, mažeme se opalovákem (ano, i to je na Islandu třeba) a chvíli si užíváme výhledy. Šestou délkou pohodlně proplouvám a po pauze se zase trochu rozehřívám. Sedmá délka je asi ta nejzáživnější. Traverzuje totiž hodně doleva, ale leze se po plotně téměř bez chytů a stupů. Takže se jen nalepíš na skálu a doufáš, že tě frikce udrží. A udržela!

Máme před sebou poslední čtyři délky, které už jsou jednodušší, takže se s Kristiánem střídáme v tahání, abychom trochu ušetřili čas. Protože jsou některé úseky dlouhé a jednoduché, počet borháků se tady výrazně snižuje a často se stává, že lezeš a vlastně ani nevíš kam. Na konci deváté délky nemůžu najít štand. Po asi pěti minutách bloudění zjišťuju, že je zhruba deset metrů pode mnou, takže musím ještě kousek traverzovat dolů. Na konci jedenácté délky ho Kristián nenašel vůbec a nebo tam možná vůbec není. Protože už je to ale spíš scrambling než lezení, odjistil mě jen přes poslední borhák, který našel kousek od sebe. Na závěr nás čeká ještě pár metrů scramblingu až na vrchol.

Po necelých šesti hodinách lezení je Vestrahorn opět zdolán. Dáváme pár vrcholových selfíček, svačíme a chvíli pozorujeme mraky, jak se rychle valí přes okolní kopce a po chvíli se zase rozplývají do ničeho. Před sestupem ještě měníme lezky zpátky za pohorky.

Abychom nemuseli jedenáctkrát slaňovat stejnou cestou, sestup vede druhou stranou kopce. Nejdřív musíme kousek sejít dolů, kde si člověk dává opravdu majzla, aby mu to neujelo. Následuje jeden šedesátimetrový slaňák, který se nám málem obešel bez komplikací. Při stahování lan se nám lano zasekává o skálu několik metrů nad námi. Takže musím pár metrů vylézt zpátky nahoru a lano uvolnit.

Cestou dolů už zase nadáváme, protože jsme neustále na zemi místo na nohou a všechno se nám sune pod nohama. Je to ale o dost rychlejší než cesta nahoru. Pod nástupem na stěnu vyzvedáváme hůlky a pokračujeme dolů k autu. Za hodinu a půl jsme dole.

Suma sumárum: 9 hodin 15 minut. Super strávený den na skále a můj kluk je šťastnej, že už ho sem zase minimálně dva roky nepotáhnu. :D

Na konci dne ještě zastavujeme ve vikingském kempu na dortík za odměnu a hodnotíme dnešní výlet jako povedený. Dokonce mi Kristián poděkoval, za to že jsem ho vytáhla na tohle dobrodrůžo.

Díky, Vestrahorne. Tak zase za dva roky!

Informace o vícedélce najdete na The Crag.

Případně i s pár obrázky a mapou cesty na Klifur.

Informace o celé oblasti, kempu, kavárně a turistických trasách najdete na Vestrahorn.

Text: Lucie Doležalová

Foto: Kristián Azor a Lucie Doležalová