Dvakrát na pokraji smrti, přesto zpět na vrcholu

Tendon rád podporuje inspirativní lezce a Michael Füchsle je rozhodně jedním z nich. Svou vášeň pro výšiny si vypěstoval už jako chlapec a během své kariéry dosáhl řady úspěchů, které ho zařadily mezi respektované osobnosti v horolezecké komunitě. Navzdory zdravotním komplikacím a těžkým chvílím, kdy dvakrát málem přišel o život, se nikdy nevzdal a dokázal se vrátit ke své milované aktivitě. Dnes Michael působí jako jeden z trenérů německého paraclimbingového týmu, kde své zkušenosti předává dalším talentovaným lezcům s handicapem. O svůj příběh se s námi podělil v krátkém rozhovoru. 

Můžeš nám říct něco o své cestě k lezení? Jak jsi začal a co tě inspirovalo k tomu, aby ses mu věnoval i přes svůj handicap?

Lezu od svých dvanácti let a k lezení jsem se dostal přes turistiku s rodiči. Tehdy jsem začal lézt s otcem. Nikdy jsme neabsolvovali žádný lezecký kurz. V prvních letech jsem se věnoval pouze horolezeckým aktivitám, ale pak jsem se v patnácti letech soustředil čistě na sportovní lezení a stal jsem se profíkem.  Byl jsem jedním z prvních lezců v Německu, kteří se dokázali lezením živit čistě díky sponzorům. Cestoval jsem do lezeckých oblastí po celém světě a v 80. letech jsem už lezl cesty desátého stupně obtížnosti, dělal prvovýstupy a účastnil se několika mezinárodních lezeckých závodů. Můj život se náhle změnil v roce 2005. Prasklo mi střevo se všemi souvisejícími komplikacemi. Následovala naléhavá operace,14 dní v kómatu, otrava krve a invalidní vozík.  Byl jsem ochrnutý od krku dolů a lékaři tvrdili, že už nikdy nebudu chodit. S železnou vůlí se mi po šesti měsících podařilo z vozíku vstát. Navzdory všemu trvalo dalších sedm let, než jsem byl schopen znovu začít lézt.  V roce 2015 jsem se po dlouhé době zúčastnil svých prvních mezinárodních lezeckých závodů pro paracyklisty v Imstu a hned jsem obsadil 5. místo. V následujících letech jsem opět se svou přítelkyní Marion procestoval několik lezeckých oblastí po celé Evropě a úspěšně se zúčastnil řady závodů. Od roku 2022 jsem spolutrenérem německého paraclimbingového týmu. V dubnu 2023 jsem utrpěl další zdravotní komplikace a málem jsem zemřel na selhání orgánů. Kvůli předchozímu onemocnění polyneuropatií z roku 2005 jsem se musel znovu učit chodit od nuly, ale díky své přítelkyni, která mě každý den navštěvovala v nemocnici a každou hodinu mě dostávala z postele a učili jsme se chodit, jsem už po 3 týdnech znovu lezl.

Co tě motivuje k tomu, abys stále posouval své hranice v lezení? Máš nějaké konkrétní cíle nebo sny, ke kterým směřuješ?

Lezení je můj život, i když se musím stále potýkat se zdravotními problémy, nedokážu si život bez lezení představit. Mám v životě ještě tolik cílů, ať už je to cestování, nebo pokusy o těžké cesty, ale tady je třeba jasně rozlišovat: těžkými cestami myslím to, co je s mým handicapem ještě možné. Dříve jsem lezl ve vyšším desátém stupni obtížnosti, což už s postižením není možné. Přesto všechno ale rád ze svého těla dostanu co nejvíc.

Musíš vzhledem ke svému handicapu používat při lezení speciálním vybavení?

Myslím, že mi při lezení pomáhá jakákoli výbava, ale kvůli umělému vývodu střev nosím speciální bandáž s chráničem, která ho chrání. Přesto je pro mě velkou překážkou, protože chránič znamená, že lezecký úvazek vždy sklouzne dolů, zejména když vedu.

Jaký je tvůj největší lezecký zážitek a proč ti utkvěl v paměti?

Je jich mnoho, ale asi před 40 lety jsem zažil něco šíleného ve Verdonské soutěsce. Chtěl jsem si natrénovat morálku. Nebyla to těžká lezecká cesta, ve stupni 7b, byl jsem asi 15 metrů nad posledním šroubem, když mi najednou ztuhla levá ruka, nemohl jsem s tím nic dělat, pád by skončil fatálně, narazil bych na římsu. Visel jsem za jednu ruku asi 20 minut, nakonec jsem zavolal o pomoc. Tento zážitek mi navždy zůstane v paměti. Od té doby jsem už nikdy nelezl žádnou cestu bez lana.

Jaké je tvé nejoblíbenější Tendon lano?

Na skalách lezu s Master Pro 8.9. Myslím, že lano je prostě skvělé, velmi dobře se s ním manipuluje a díky nízké hmotnosti a průměru lana ho při lezení téměř necítíte. V lezecké hale používám Master Pro 9.2, které je o něco silnější a do haly se hodí lépe. Obě lana mě přesvědčují svou kvalitou a výbornou ovladatelností.