Alpamayo – když největší výzvou není stěna, ale čas

Šest českých lan Tendon na jedné z nejkrásnějších hor světa.

Tři kamarádi a kolegové – Ivo Novák (Česko), Kristián Azor (Slovensko) a Lucie Doležalová (Česko) – pracujeme na Islandu jako průvodci na ledovci. Jenže na Islandu nám chybí pořádné vysoké hory. A protože jsme se vždycky chtěli podívat do Jižní Ameriky, naše letošní dobrodružství nás zavedlo do Peru. Jako hlavní cíl výpravy jsme si vybrali údajně nejkrásnější horu světa – Alpamayo v pohoří Cordillera Blanca.

Ve třech se to ale nepočítá moc dobře, a tak se k nám přidal ještě Ivův kamarád Ajmal Nurrinanuwar (jednoduše Aji) z Malajsie.

Aklimatizace

Po příletu do Huarazu jsme začali klasicky aklimatizací. První výlet vedl k jezerům Laguna Churup (4 450 m n. m.) a Laguna Churupita (4 580 m n. m.). Po návratu některým z nás nebylo úplně nejlépe, a tak jsme si dali ještě jeden odpočinkový den v Huarazu. Jako odpočinkovou aktivitu jsme zvolili lezení v lezecké oblasti Los Olivos, přímo v srdci Huarazu, s krásným výhledem na město i okolní hory. Další zastávkou bylo údolí Ishinca. Původní plán vystoupit na Tocllaraju jsme ale museli změnit. Jen pár dní před naším příjezdem tam pád seraku spustil lavinu, která zasypala dva kanadské lezce. Budiž jim lehká země. V tu chvíli pro nás nebylo o čem přemýšlet. Hory nikam neutečou a žádný vrchol nestojí za zbytečné riziko.

Místo toho jsme zamířili na Urus Este (5 420 m n. m.). Výstup proběhl bez komplikací, a protože všechno šlo jako po másle, hned další den jsme přidali i Nevado Ishinca (5 530 m n. m.), které jsme vystoupili severozápadní stěnou a sestoupili po jihozápadním hřebeni.

Pochod do BC (4 300 m n. m.) a poznávaní nových spolulezců.

Po dvou aklimatizačních výstupech jsme se cítili připraveni a mohli jsme konečně vyrazit za hlavním cílem celé expedice. Brzy ráno jsme naložili většinu vybavení na oslíky a s lehkými batůžky vyrazili na 24 kilometrů dlouhý pochod do základního tábora. Vyrazili jsme co nejdříve, abychom se vyhnuli polednímu vedru, protože po cestě nebyl téměř jediný kousek stínu. Kilometry ale překvapivě rychle ubíhaly, údolí se pomalu otevíralo a s každým kilometrem se před námi objevovaly další vrcholky Cordillery Blanky.

Asi v polovině cesty jsme získali dalšího člena výpravy. Místní horský vořech Alík se rozhodl, že půjde s námi, a doprovodil nás až do základního tábora. Když jsme postavili stany, přišel déšť a všichni jsme se zalezli schovat do stanů. Po chvíli jsme ale zvenku uslyšeli češtinu. Nejdřív jsme si mysleli, že jsme se jen přeslechli, ale opravdu – hned vedle nás si stavěl stan Míša s Jirkou. Měli sice stejný plán jako my, ale to jsme ještě netušili, že spolu strávíme tolik času nekonečným čekáním pod stěnou Alpamaya, ale i sdílením radosti.

I ten nejkratší den může být ten nejtěžší. Aneb s těžkým batohem do výškového tábora (5 450 m n. m.).

Další den nás čekal sice krátký, ale pořádně výživný přesun. Necelé tři kilometry nevypadaly na mapě nijak hrozivě, jenže s téměř sedmi sty výškovými metry, těžkými batohy a kompletním lezeckým vybavením na zádech se z nich staly poctivé tři hodiny dřiny. Když jsme konečně shodili batohy ze zad, byla to neskutečná úleva. Odpoledne se zatáhlo, začalo sněžit a pršet, takže jsme zbytek dne strávili zachumlaní ve stanech povídáním nebo hraním karet.

Následující den jsme se přesunuli do výškového tábora, který je celý po ledovci, což nám odlehčilo batohy o dost vybavení, které jsme si rovnou dali na sebe. Měla to být celkem rychlovka - 3,7 km a 494 m převýšení, ale nebyla. Hned po vstupu na ledovec jsme začali potkávat jednu skupinu za druhou, což v první části ani tak nevadilo, protože se po ledovci pouze šlo. Druhá půlka už byla komplikovanější, se čtyřmi délky lezení, tady už se skupiny začali shlukovat a už se čekaly fronty na lezení. Ve strmější části ledovce propletený seraky a trhlinami se najednou pohybovalo několik skupin současně. Nikdo nečekal, až předchozí doleze celý úsek, a tak se lana křížila, zamotávala a občas jsme místo lezení řešili, jestli cizí lano překročit, nebo podlézt. Přesun, který měl být na pár hodin, se kvůli neustálému čekání protáhl na šest a půl hodiny. Když jsme konečně dorazili do výškového tábora, slunce už zapadalo. Ve spěchu jsme postavili stany a teprve potom jsme se na chvíli zastavili. Před námi se konečně ukázalo Alpamayo v celé své kráse.

Překvapení: „Ve chvíli, kdy jsme napočítali 22 stanů ve výškovém táboře, nám bylo jasné, že samotné lezení možná nebude ten největší problém.“

Když jsme ve výškovém táboře napočítali 22 stanů, celkem jsme se zhrozili. Už před odjezdem jsme věděli, že v poslední době se mnoho týmů neotáčí kvůli špatným podmínkám, ale právě kvůli dlouhému čekání pod stěnou. A teď jsme viděli, že podobný problém možná čeká i nás.

Na Alpamayu se běžně lezou dvě cesty – French Direct a Basque-French. French Direct, která je častěji lezenou variantou, měla v době našeho výstupu nebezpečné podmínky kvůli velkému kusu ledu visícímu v polovině stěny, který vypadal, že se může kdykoliv utrhnout. Všichni proto zamířili na jedinou bezpečnější zbývající možnost – Basque-French. Ta má oproti French Direct své nevýhody. První přichází hned na začátku, při překonávání bergschrundu. Dvacet metrů ledolezení obtížnosti WI 4, kde se kvůli množství lidí, z nichž někteří nemají na lezení této obtížnosti dostatečné zkušenosti, přirozeně tvoří fronta. Druhá nevýhoda čeká naopak na konci. Výstup nekončí přímo na vrcholu a po hodinách lezení ve stěně nás čeká ještě krátký, ale velmi exponovaný hřeben, který je bezpečné přejít pouze brzy ráno, dokud je sníh tvrdý.

Tří a půl hodinové čekaní ve frontě. Dávají snad banány zadarmo?

Po probdělé noci jsme vyrazili lehce po půlnoci. Normálně se nastupuje až kolem jedné hodiny, ale chtěli jsme získat náskok a dostat se k lezecké části mezi prvními skupinami. Cesta k bergschrundu nám zabrala necelou hodinu a už z dálky jsme si všimli, že jsme až čtvrtá skupina v pořadí. První dvě skupiny už byli u nástupu na stěnu, a tak jsme si mysleli, že než k nim dojdeme, budou mít začátek za sebou a my budeme moci rovnou nastoupit.

Omyl.

Když jsme přišli pod stěnu, vylezl zatím pouze první lezec. Před námi bylo ještě dalších sedm lidí. Mnoho lezců, kteří šli s průvodci neměli očividně dostatečné zkušenosti s ledolezením a tak padali, trápili se a vylézt 20 metrů nahoru trvalo jednomu lezci klidně i půl hodiny. Navíc ze stěny neustále padaly velké kusy ledu, takže nebylo možné, aby lezlo více lezců současně.

Čekání se tak protáhlo až na skoro čtyři hodiny. Stáli jsme ve tmě, zimě a sledovali, jak nám pomalu utíká čas. Postupně nám došlo, že jsme vlastně poslední skupina dne. Ironií bylo, že kdybychom vyrazili o tři hodiny později, přišli bychom úplně stejně – jen bychom se vyhnuli mrznutí pod stěnou a měli naspáno o něco více.

Hra o čas.

Konečně jsme nalezli do ledové stěny. První délka byla celkem makačka, ale nic, s čím bychom si nedokázali poradit. Když jsme dolezli na první štand, začalo svítat. S přibývajícím světlem se změnil i charakter lezení – sklon se snížil přibližně k 70 stupňům a čistý led vystřídala kombinace sněhu a ledu.

Čekalo nás dalších sedm délek a hlavně hra o čas. Abychom postup urychlili, střídali se v tahání a nechávali šrouby v ledu rovnou i pro druhou dvojici. Přesto šlo všechno pomaleji, než bychom potřebovali.

Stoupající teplota během dne ale nebylo jediné nebezpečí. Skupiny nad námi neustále shazovali kusy ledu, kterým se nedalo úplně vyhnout. Několikrát nás trefily kusy ledu do helem, rukou nebo ramen. V jednu chvíli se dokonce ozval křik: „Sněhová kotva!“ Někdo z horních skupin ji shodil dolů. Naštěstí to odnesl jen Ivo neškodným zásahem do ruky a roztrženou rukavicí.

Risk a pýcha nebo bezpečí a respekt?

Na konec poslední lezecké délky jsme dolezli kolem 12:30, kde jsme byli společně i s Míšou a Jirkou. Na vrchol nás čekalo přibližně dalších 50 metrů exponovaného hřebene. Jenže už bylo pozdě a ranní tvrdý sníh mezitím povolil.

Jirka zkoušel pokračovat, ale v polovině hřebene se ukázalo, že podmínky nejsou ideální. Nebylo možné založit bezpečné jištění a případný pád by byl příliš velkým rizikem nejen pro Jirku, ale i ostatní. Nakonec se proto obrátil zpět. Za ten risk to nestálo.

Museli jsme se tak spokojit s naším „téměř vrcholem“. I tak ale prohlašujeme Alpamayo (5 947 m n. m.) – náš nejvyšší dosažený bod přibližně ve výšce 5 940 m n. m. – za zdolané. Čtyři Češi, jeden Slovák, jeden Malajsijec a šest českých lan Tendon.

Sestup a ohlédnutí

Ještě před sestupem jsme udělali pár záběrů z dronu, který Ivo dotáhl až na vrchol – díky, Ivo! Čekalo nás osm délek slanění. Všechno šlo hladce a bez zbytečných komplikací – přesně tak, jak si člověk v takové chvíli přeje. Lana od Tendonu fungovala skvěle a my jsme se na ně mohli spolehnout od první délky až po poslední slanění.

Cesta zpět do výškového tábora se zdála být nekonečná, ale pomalu a jistě se doploužili zpátky. Se západem slunce jsme se po 17,5 hodinách od startu vrátili zpět ke stanům. Původní plán sejít ještě ten samý den až do základního tábora nakonec nevyšel, protože už nebyli ani síly, ani světlo. Po výživném dni jsme spali jako miminka.

Ráno jsme zabalili ještě namrzlé stany a opět spolu s Jirkou a Míšou jsme slanili dolů. V základním táboře jsme přebalili batohy, těžké batohy putovali na oslíky a my s lehkými batůžky jsme šli dalších 24 kilometrů zpátky do civilizace. Když jsme v Huarazu místním ukazovali fotky a vyprávěli, kolik lidí bylo v základním táboře, nevěřícně kroutili hlavou. Asi jsme trefili jedny z nejvytíženějších dní na kopci.

I přes únavné čekání, zimu a dlouhý den to ale stálo za to. Alpamayo nám ukázalo nejen krásu hor, ale i to, jak důležité je umět se rozhodnout ve správný čas. A příště? Příště určitě vybíráme méně oblíbený kopec.

Jiří Pavelka a Michal Veselý s TENDON Master PRO 7.6
Lucie Doležalová a Kristián Azor s TENDON Alpine 7.9
Ivo Novák a Ajmal Nurrinanuwar s TENDON Master 8.6

Text: Lucie Doležalová
Foto: Ivo Novák @ivonovak_photography