Má cesta k 9a aneb prohra je i výhra

Každým rokem jsem se chtěl zlepšit o jeden stupeň a posunout si tak svou hranici obtížnosti. Minulý rok jsem se vydal na cestu do Oliany, která se nachází ve Španělsku. Můj cíl pro tento trip byl jasný. A to vylézt cestu o obtížnosti 8c+ a posunout si takto svojí hranici. Před výjezdem jsem speciálně trénoval a dával do toho vše, že jsem se ani nestíhal učit do školy. Prostě jsem si šel za tím, co jsem opravdu chtěl a dělal proto úplně vše. Když jsem přijel do Oliany, chtěl jsem zkusit cestu zvanou Joe Blau 8c+. Proces a progres v cestě byl každým dnem lepší a lepší. Jenomže můj největší nepřítel by počasí. Téměř každý den byla mlha a chyty byly vlhké. Ale i tak jsem věřil, že to vylezu. Věděl jsem, že to musím vylézt co nejrychleji, protože každý následující den jsem byl slabší a slabší. Počasí se nelepšilo a síla postupně odcházela. Poslední den před odjezdem jsem házel pokus za pokusem, i když jsem věděl, že už jsem úplně vyčerpaný. Ale dokud to nebudu zkoušet až do poslední minuty, potom bych si vyčítal, že jsem nedal do toho vše.

Jakmile jsem přijel domů, na cestu jsem nemohl zapomenout. Zdáli se mi o ní sny a stále dokola jsem si ji představoval, jak ji lezu. Nemohl jsem čekat déle a ihned začal shánět spolulezce. Vše zařízeno, letenka, auto, spolulezec. Měl jsem přesně 4 týdny na to, abych se dostal do formy. Po 4 týdnech jsem opět visel v cestě. První den jsem si říkal, co tady vůbec dělám? V hlavě mi začaly běžet myšlenky, že je to na mne možná už moc. Raději bych měl lézt lehčí cestu a počkat až na to vyzraju. Ale ne!!! Řekl jsem dost! Co to povídám? Co se to děje? Přece to jen tak nevzdám ne? Jsem tady, abych to vylezl a ne fňukal. Dost už a dej do toho vše co v tobě je. Najednou mi něco v hlavě přeskočilo a zapnul se bojový mod. Obul si lezečky, navázal se na Mastera Pro a za 20 minut bylo po všem. Cože? Já to fakt vylezl? Není to sen? Sen to nebyl a já si mohl přivést domů své první 8c+.

Rok uběhl jako voda a přemýšlím, kam bych se mohl vydat přes Vánoce. Možností bylo několik, ale nakonec vyhrála oblast Santa Linye, která se také nachází ve Španělsku. Jedná se o velkolepou jeskyni s cestami až do obtížnosti 9b. Tolik těžkých cest na jednom místě jsem nikdy neviděl. Nevěděl jsem do čeho se mám nejdříve pustit.  Nakonec jsem si řekl, že si chci odvést domů první 9a a volba padla na cestu La Fabela Pa La Enmienda 9a. Cesta má dohromady 55 metrů a rozděluje se na dvě délky. První je za 8c+ a když se to spojí celé dohromady tak 9a.

Bydleli jsme v malé vesničce 30km od Santa Linya zvané Camarasa. Opravdu nádherné místo, kde člověk úplně vypne a jen si užívá krásu přírody a klid.

Abych si zvykl na místní styl lezení, rozhodl jsem se na první dny lézt lehčí cesty a postupně zvyšovat obtížnost. Ihned přelézám své první 8a na onsight a cítím, že forma není až tak špatná. Proto jsem změnil rychle plán a rozlezl jsi cestu La Fabelita 8c, kterou přelézám velice rychle. Navíc půlka cesty je stejná jako v La Fabele za 9a. Nastal čas jít do toho. Proces v cestě byl každým dnem lepší a lepší. Vůbec prokrokovat tuto cestu je dost náročný tím jak je dlouhá, převislá a obtížná. Po jednom nálezu jsem byl úplně hotový.

Opět počasí si semnou hrálo. Přes den -2 stupně a do toho ještě mlha. Podmínka tedy nulová. Ale co. Musím se s tím poprat. Před pokusem 15 minutový rychlý běh abych se zahřál, byl denní rutinou. Za ten den jsem více naběhal, než nalezl J Což mě velice limitovalo v odpočincích za kolena. Před nejtěžším boulderem je poslední možný odpočinek za koleno. Bohužel má holeň není dlouhá a z tutového kolena se pro mě stává daleko horší odpočinek než pro jakéhokoliv jiného lezce. Celý den v tak obrovské zimě lézt je velice náročné a vyčerpávající. Den za dnem se výjezd krátí a ne a ne se dostat přes klíčový boulder. Když zkoušíte nějakou cestu delší dobu, dostanete se pod tlak a nervozita stoupá. Psychika hraje velikou roli a nejen že musíte fyzicky bojovat ale i psychicky. Věděl jsem, že cestu mohu vylézt, ale vše se musí sejít dohromady. O volných dnech jsem speciálně cvičil, aby tělo co nejvíce odpočinulo a nebylo zatuhlé. Dělal jsem si masáže předloktí a roloval se na válci. Snažil jsem se, aby hlava nemyslela na cestu a i ona si odpočinula, ale jak jsem viděl nějaký kousek skály, ihned jsem na ni začal myslet. Čím blíže se blížil odjezd domů, začal jsem pochybovat, zda na cestu mám. Je pravda, že každým dnem jsem se posunul o kousek výš, ale po každém pádu jsem byl úplně mrtvý a to mě čekal dolez ještě za 8b. Každý krok v cestě jsem přesně věděl jak udělat a jen stačilo to spojit celé dohromady. Jednoho dne, když jsem odlezl do odpočinku za koleno a spustil se hlavou dolů a začal odpočívat, najednou jsem byl dole. Koleno mi vyjelo z police a vůbec jsem nechápal, jak se to mohlo stát. Nákoleník mi vůbec na noze nedržel a lýtkový sval byl definitivně unavený. Ruce po 3 týdnech lezení v převise jako blázen byly na hadr.  Musel jsem se smířit s tím, že tento výjezd to nevylezu.

Cestou na letiště mi běží myšlenky v hlavě. Dal jsem do toho úplně všechno ale i tak to nestačilo. Jakmile sedím v letadle cestou domů, přemýšlím o brzkém návratu. Přes uličku volám na Sabču jestli by nejela znova, protože si tam rozlezla taky projekt, který bohužel těsně odolal. Chvílí se zamýšlí, že to není špatný nápad. Říkám si, že se musím za každou cenu vrátit. Minule mi to taky na poprvé nevyšlo, a když jsem přijel znovu, poslal jsem to. Myslel jsem, že by to mohlo být stejný i letos a na podruhé vše vyjít.

Ihned po návratu domů jsem si vymyslel trénink speciálně na tuto cestu. A jak takový trénink vypadal? Věděl jsem přesně, co potřebuji natrénovat. Má největší slabina v cestě byla síla a slabé lýtka. Když bych měl popsat, jak jsem trénoval, tak by to vypadalo následovně. Týden jsem měl rozdělený do několika fází. Aby jste si to lépe představili, popíšu vám stručný obsah toho co jsem dělal. Takže trénoval jsem 5x týdně z toho 12 fází a 1-2x týdně kompenzačníchcviků z toho 2-4 fáze.

Vysvětlím na dnech. V pondělí jsem měl 3 tréninkové fáze – ráno campus, odpoledne bouldering a večer vytrvalost. V úterý jsem měl 2 tréninkové fáze – ráno bouldering a odpoledne silová vytrvalost. Ve středu jsem měl restday s tím, že to úplně nebyl odpočinkový den – ráno cvičení na TRX a odpoledne 12km běh. Ve čtvrtek jsem měl 3 tréninkové fáze – ráno shyby na lištách, odpoledne bouldering a večer vytrvalost. V pátek jsem měl 2 tréninkové fáze – ráno campus a odpoledne vytrvalost. V sobotu jsem měl 2 tréninkové fáze – ráno bouldering a večer  vytrvalost na campuse. V neděli jsem měl restday – ráno cvičení na TRX a odpoledne 12km běh. Obden jsem cvičil lýtka pomocí dead-liftu a na stěně jsem si postavil podobnou cestu jako tu španělskou, kde jsem imitoval jednotlivé kroky a hlavně odpočinky v kolenách. Co 2 týdny jsem měl jeden den úplně odpočinku. Takto to nějak vypadalo, samozřejmě že jednotlivé fáze se lišily podle týdne a jak se blížil odjezd. Kdybych to měl všechno vypsat, tak jsme tady do zítřka J K tomu, abych nezapomněl jednotlivé kroky, nakreslil jsem si je na papír. Dost mi to pomohlo, protože jsem vymyslel nový program, jak cestu lézt J Zatím jsem nevěděl, zda to bude fungovat, dokud to nezkusím opravdu, ale nějaká ta šance tam byla. Jenomže tělo už nesneslo tu námahu a v předloktí se něco pokazilo. Zbýval mi poslední týden před odletem a já musel kvůli tomu vynechat poslední tréninky. Byl jsem z toho docela špatný, protože jsem do toho dával úplně všechno a celý svůj čas. Forma pomalu přicházela a já se cítil dobře. A najednou přijde tahle rána, kvůli které ta celá námaha byla zbytečná. Letenka koupena, ubytko zařízené, teď už není cesta zpět. Když tak budu ostatní fotit a běhat po okolí.

Přišel den odletu a předloktí se zdálo být mnohem lepší. Jen jak jsem musel pauzovat tak tělo zatuhlo a cítil jsem se hrozně. Tak uvidíme, jak to nakonec dopadne.

Ihned po příletu dostávám nápad ještě ten den zajet na místo činu a prolézt si cestu. Jsem unavený, ale prostě chci si to prolést. Za dvě hodiny zapadá slunce, takže fofry byly obrovské. Pod nástupem do cesty nacházím kus omágovaného šutru. Je rozbitý na 3 části, a když je složím dohromady, zůstávám v šoku. Doprdele to je můj chyt!!! Koukám nahoru do cesty a fakt že jo. Tak aby tomu nebylo málo, tak se stane ještě tohle. Dolézám do místa, odkud se urval chyt a zkouším, zda je to vůbec lezitelný. Po 10 minutách přicházím na novou betu jak to lézt. Tento chyt, co se vylomil byl pro mě velice důležitý. Sloužil jako chyt,ale také jako noha, ze které jsem udělal 4 kroky najednou. Teď musím více zabrat do mikro stupu vedle a dát vysokou patu nahoru. Pro mne to velice ztěžklo a do posledního odpočinku dolézám s více nateklým a vysíleným předloktím. Ale lezitelný to stále je. Prolézám si ještě jednou druhou délku a jde se na první pokusy. Padám v posledních krocích boulderu a cítím, že další den to pošlu. Jenomže počasí se z 15 stupňů se  rychle změnilo téměř ke 30 stupním. Jediná šance kdy cestu lézt bylo ráno do 11 hodin. Poté do cesty začne prát slunce a stává se z toho Sahara. Ono ani v tom stínu to nebylo bůhví jaké. Několikrát jsem vyjel z odpočinku za koleno jenom kvůli tomu, že jsem měl úplně promočený nákoleník, jaké bylo vedro. Cestou zpátky na ubytko se stavuji do obchodu kde kupuji kobercovou pásku. Na co mi bude? Když vám sjíždí nákoleník z nohy, kupte si kobercovku a tou si ten nákoleník omotejte k noze J Je to velice účinné a mě to rozhodně pomohlo!!!

V jeskyni nejsme sami. Je tady s náma borec zvaný Adam Ondra J Zkouší zde cestu Neandrtálec za 9b. Jednoho dne kdy Adam dával pokus a dostal se za nejtěžší místo, spadl. Od přelezu ho dělil malilinkatý kousíček. O hodinu později dávám pokus já. Když slyším Adama, jak mě povzbuzuje, nejde nespadnout. Přelézám poslední nejtěžší boulder a od první délky mě dělí jen krok do madla. Jenomže jsem si zapomněl zvednout nohu dříve, než jsem nabral lištu, ze které už jen chytnete madlo. A to samotné zvednutí nohy z lišty mě stálo tolik síly, že pravá ruka povolila a jen jsem pohladil madlo a řevem jsem padal dolů. To co se stalo, se mi nechce věřit. V úplně primitivním kroku jsem spadl. Byl jsem hrozně moc zklamaný, protože mě od přelezu dělil fakt kousek. Adam a já jsme dnes neměli štěstí, ale co rozhodně považuji za úspěch je to, že jsem se konečně dostal přes crux. Takže šance na přelez tam rozhodně je.

Další den Adam svůj projekt přelézá a říkám si, tak teď je řada na mne. Jenomže jsem se nedokázal dostat přes crux. I když jsem se cítil dobře, nešlo to. Počasí furt jak na poušti a za den jsem mohl dát jen jeden solidní pokus. Večer za tmy s čelovkou jsem to taky zkusil, ale jakmile slunko zapadlo, skála začala chytat vlhkost a bylo to na nic.

Je tady poslední den, navíc k tomu třetí lezecký, takže síla je už někde jinde. Už nemám co ztratit a jdu na poslední pokus. V hlavě mám vypnuto a dostávám se výš a výš. Odpočívám před závěrečným cruxem. Vše je dokonalé, dokonce jsem si v boulderu protřepal levou ruku, což jsem nikdy předtím nemohl udělat, protože jsem se sotva držel. Teď to mohu vylézt. Když jdu do posledního chytu, ze kterého mě čeká dolez, netrefuji a padám dolů. Mám smíšené pocity. Najednu stranu jsem zklamaný, ne to je blbé slovo, jsem totálně nasraný, že jsem zase spadl ale nadruhou stranu jsem zase šťastný, že šance tam stále je.

Aby člověk si posunul své maximum, musí se sejít hned několik věcí. A to forma, počasí, psychika a spoustu dalších. Myslel jsem, že to doopravdy vylezu, ale zklamal jsem. Cesta nademnou podruhé vyhrála, ale není všemu konec. Já se totiž na tebe vrátím a dostaneš ode mne na prdel, protože já se nedám. Toto jaro se už nestihnu vrátit, protože jsem psal bakalářku a podmínky v jeskyni už jsou špatné, takže to nechávám uzrát na podzim. Neberu to jako prohru. Beru to i jako výhru, protože ten trénink a čas co jsem tomu obětoval nebyl zbytečný. Dostal jsem se o kousek dál, i když jsem to nevylezl. Šance na přelez tam je. Věřím, že jednoho dne to klapne a posune mě to zase o kus dál. Pokud si půjdete za svou cestou stejně jako já a budete tomu věřit, splní se to. Možná to bude za týden, možná až za pár let, ale dokud nepřestanete věřit, šance tam stále je. No nic, koukám, že jsem toho napsal už dost a tak valím zase trénovat. Podzim se blíží a čas se krátí, tak přeji vám všem čtenářům spoustu motivace do tréninku a užívejte!!! Čau Denis.